I ty porazíš bulimii

MUDr.Aneta Málková

Přidat nadpis

Vztah k jídlu – jídlo jako (ne)přítel?

Vztah k jídlu v dnešní společnosti? Nelze si nevšimnout, že v posledních deseti letech se roztrhl pytel s výživovými směry, stravovacími plány, dietami… Některé dávají větší smysl, jiné zní zcela bláznivě. Pro ženy balancující na hraně poruchy příjmu potravy jsou ošemetné téměř všechny.  Protože anorexie či bulimie jsou psychosomatická onemocnění a jejich propuknutí může popostrčit právě „jídelníčkové kutilství“.

Jaké jsem si prošla já osobně?

Jídlo jako problém

Od puberty jsem jídlo začala vnímat jako problém, se kterým se musím nějak vypořádat. Doma jsme nejedli celou řadu (většinou nezdravých) potravin, nicméně nás jídelníček bych přesto zpětně jako zdravý určitě neoznačila. Informace se šiřily v porovnání s dneškem velmi pomalu a tak to, že taveňáky, rybí prsty, margaríny, light výrobky a další a další nejsou vůbec to pravé ořechové, se běžný člověk bohužel dozvěděl až za pár let. Ale, v té době se to rodičům zdálo jako dobrá volba, naopak zásadní bylo NIKDY nejíst bílé rohlíky, uzeniny, tučné maso, máslo, ..
Dnes bychom takovou ideologii označili jako ortorexii – tedy posedlost zdravou stravou. Člověk řeší každou položku na talíři, a to nejen na tom svém, ale (nevybíravě) komentuje i to, co jedí ostatní.

Vegetariánství

S ohledem na to, že převládala představa, že tuky jsou zlo – hlavně ty živočišné, a já jsem velkou milovnicí zvířat, dalším krokem pro mě představovalo vegetariánství. Toho jsem se držela přes deset let. (Proč už vegetariánkou dnes nejsem se dočtete v mém e-booku.)

Myšlenka „nejíst kamarády“ je sama o sobě krásná, nicméně vidím na ní jeden hlavní problém. Ten stejný jako u všech „-ství“ (pescetariánství, vegetariánství, veganství, vitariánství,..). Strava se stává nástrojem určité ideologie. Člověk nejí podle toho, co mu říká tělo, ale podle toho, co diktuje hlava. Vymezuje se za každou cenu, stává se součástí určité komunity a vymezuje se vůči otevřené většině. 

Především u veganství je pak takové vymezování dnes někdy skutečně ostré a vytváří opravdový společenský paradox. Vegani, stavící svou stravu na myšlence lásky a tolerance ke všemu živému, se stávají velmi netolerantní vůči ostatním lidem. Takový přístup již nenazývám vegantvím, nýbrž veganismem. A jako každý „-ismus“ ho shledávám nesympatickým až nebezpečným.

Tam není maso, jen šunka a slanina!

Sama jsem se takovou vegetariánskou naštěstí nikdy nestala, i svému muži jsem maso později vařila a nad talíři ostatních se neošklíbala. Ale, vymezená ze společnosti jsem zčásti byla, protože před patnácti, dvaceti lety zpátky byla nabídka v restauracích mizivá a téměř každá objednávka s sebou nesla dohadování typu: „A není v té česnečce maso?“ „Ne! Jen slanina.“ nebo „Máte prosím nějaké bezmasé jídlo?“ „Jo, smažený hermelín se šunkou.“

A co vyzkouším ještě..?

Postupně jsem si přidávala navíc i etapy dalších diet – dělené stravy, sedmi malých jídel denně, očistných kůr, ovocno-zeleninových šťáv, proteinových shaků a podobných nesmyslů… Ani se mi nechce zpětně věřit, co všechno jsem byla pro modlu štíhlosti schopná podstupovat.

Vztah k jídlu

A dnes? Je pro mě jídlo láska nebo nepřítel? Moje odpověď už mnoho mnoho let zní 🧡💛💚

S dobrým svědomím bych na základě osobní zkušeností mohla některým pacientkám s bulimií opatrně doporučit snad pouze stravu bez cukru, eventuálně low carb. O tom komu, kdy, jestli vůbec a proč zase někdy příště 🙂